Nech nás žít, Aro! 2. kapitola

11. listopadu 2010 v 18:57 | misppule |  Nech nás žít, Aro!


 Co se bude dít v této kapitole.
Jak dopadne rozhovor mezi Edwardem a Bellou,
nastane u nich velký zvrat? :)
 Hezké počtení přeje misppule.:*















2. kapitola

"Co chcete, pane Cullene!" řekla jsem a šla k lesu, přála jsem si být daleko od tohoto domu, nebo aspoň tak daleko, aby na mně otec neviděl.
"Vy se zlobíte?" usmál se Edward a doběhl mě.
"Ano, kvůli vám jsem lhala svému otci!" odsekla jsem, nechtělo se mi domů, věděla jsem, že jakmile otevřu dveře, tak na mě otec začne hned křičet.
"Kvůli mně?" zeptal se užasle, v jeho očích se objevily jiskřičky naděje?
"Jistě, jinak bych tu nebyla," šeptla jsem.
Edward se usmál a pohladil mě po tváři, ucukla jsem, nebyla jsem na toto zvyklá, vždy když tohle udělal, tak mě uhodil.
Naposledy mě takhle pohladila maminka, ale ta zemřela.
Při pomyšlení na maminku jsem se otřásla.
"Je vám zima?" strachoval se Edward a sundával si kabát.
"Ne, to je v pořádku," usmála jsem se a zatřepala se zimou.
"Říkejte si co chcete, ale já vidím, že je vám zima!" řekl a přehodil mi přes ramena kabát.
"Děkuji," usmála jsem se a zhluboka se nadechla, vdechovala jsem Edwardovu sladkou vůni.
"Není zač," šeptnul Edward a pohladil mě po tváři.
"Jste uplně ledový, vezměte si kabát!" vykřikla jsem a rychle přehodila Edwardovi kabát přes ramena.
Postavila jsem se před Edwarda a podívala se mu do očí, mísil se v nich smutek, bolest a možná i láska.
"Možná byste měla jít domů," řekl najednu Edward a z jeho očí zmizely všechny emoce.
"Jistě," řekla jsem naštvaně a běžela domů, ta jeho náladovost mě štvala.
"Kde jsi byla!" rozkřikl se na mě otec, hned jak jsem otevřela dveře.
"Bolela mě hlava, a tak jsem se šla projít," lhala jsem.
"Projít se s Cullenem, že?" zakřičel.
"Edward tam nebyl!" křikla jsem na něj nazpět.
"Ty mi budeš lhát, já jsem vás viděl!" zuřil a uhodil mě.
Přitiskla jsem si dlaň na tvář a běžela do svého pokoje, lehla jsem si na postel a vzlykala do polštáře.
Nevím jak, ale nejspíš jsem usnula.
Probudil mě až hluk, najednou se otevřely dveře a v nich stál můj otec, mžourala jsem do ostrého světla svíček, které byly zapáleny ve svícnu na chodbě.
Otec mě chytil mě za paži a táhl mě do salónku.
V salónku stálo mnoho neznámých lidí, udiveně jsem si je prohlížela, měli na sobě pláště s kapucí, takže jim nebylo vidět do obličeje.
"Jsem Aro Vollturi," usmál se muž s červenýma očima a podal mi ruku.
"Isabella Swan," řekla jsem a vystrašeně jsem se mu dívala do očí.
Otec vzal mojí ruku a s trhnutím ji podal muži v kápi, snažil jsem se mu ji vykroutit, ale jeho stisk byl moc pevný.
Aro uchopil mojí ruku a políbil jí.
"Jste velmi zvláštní a krásná, Isabell," usmál se Aro a pustil moji ruku.
Ucukla jsem a schovala ruce za zády. Aro se tomu zasmál, nebyl to pobavený smích, byl to ďábelský smích.
"Je vyjmečná, kolik za ní chceš?" zeptal se Aro mého otce, on mě chce koupit? Otec mě chce prodat?
"Řekněme, dva tisíce zlatých?" usmál se můj otec.
"Jistě, Jane, drahoušku, zaplať tady pánovi," usmál se Aro a nabídl mi rámě, váhavě jsem rámě přijala, jen co jsme vyšli ven jsem uslyšela otcův křik.
"Ne!" zakřičela jsem a chtěla běžet otcovi na pomoc, Aro mě rychle chytil a nedovolil mi utéct.
Snažila jsem se vyprostit se z jeho sevření, ale nešlo to, slzy mi stékaly po tvářích.
"Isabell, proč mu chcete pomoci, vždyť se k vám nechoval slušně, choval se k vám jako ke služebné!" káral mě Aro.
"Ale je to můj otec!" křičela jsem, otcův křik ustal a z domu vyšli čtyři postavy.
"Co... Co jste mu udělali?" zajíkla sjem se.
"To, co si zasloužil, Isabell," odvětil Aro, on, on je mrtev? Můj otec, najednou se mi zatmnělo před očima a já upadla do mdlob.
Cítila jsem, jak mě někdo bere do náručí, kolem uší mi svištěl vítr, potom nic, jen tma.
Tma a já, chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to, byla jsem uvězněná ve své mysli, ve svém těle a nemohla jsem ven.
Mým tělem projela ohromná bolest, ze rtů se mi vydral bolestný výkřik.
Cítila jsem každou buňku svého těla, každičký sval v mém těle jakoby hořel, ze rtů se mi vydral další výkřik a za ním další.
Tiše jsem prosila boha o smrt, bohužel mé prosby nebyly vyslyšeny, bolest se více stupňovala, další výkřik unikl z mých rtů.
Byl to trest? Pokání za otcovu smrt? sevřela jsem ruce v pěst, jak dlouho už tu ležím a trpím? Vteřiny? Minuty, nebo snad hodiny?
Kdy už ta bolest konečně zmizí? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Další výkřik chtěl uniknout z mých rtů, ale zastavila jsem ho, musím to přetrpět, jestli je to trest, tak ho přijmu takový, jaký je.
I kdybych se smažila na pekelném ohni.
Mým tělem projela ohromné bolest, neunesla jsem tu strašnou bolest, která cloumala mým tělem a prohnula se v zádech, zatnula jsem zuby a tím tak zastavila další výkřik. Ta strašná bolest smiřovala jen na jedno místo - na srdce, na místo plné citů, vzpomínek, na místo, které je mi vemi drahé.
Vedle sebe jsem uslyšela tiché kroky, zdálo se mi to, nebo jsem, měla lepší sluch?
Slyšela jsem poslední tlukot svého srdce, poslední bum a pak nic, ticho, prázdno, jsem mrtvá? Ale copak takhle vypadá peklo?
Jen tma a nic jiného?
"Isabell?" uslyšela jsem ten nejsladčí hlas na světě.
Tohle není peklo, když je tu se mnou anděl.
Odvážila jsem se otevřít oči, co tam asi bude, bílá záře od nebeské brány?
Pomalu jsem rozevřela víčka a spatřila anděla?
"To už jsem v nebi?" zeptala jsem se tiše, můj hlas nebyl můj, tedy, byl můj, ale zněl jinak, byl jako melodie neznámé skladby, jako zvonění zvonečků.
"Kbyby ste vy Isabell byla v nebi, tak já bych tam určitě nebyl," usmál se.
"Jistě, že byste tam byl!" zaprotestovala jsem.
"Je vám dobře, nepálí vás v krku?" zeptal se opatrně a já jsi vzpomněla na tu bolest, na to trpění, na tu nekončící touhu zemřít.
Na tiché prosby o smrt, které jsem posílala k bohu.
Uslyšela jsem tiché, skoro neslyšné kroky a vrznutí dveří, naklonila jsem hlavu ke dveřím a spatřila toho muže s kápí.
"Isabell," usmál se, jeho téměř rudé oči vypadal nebezpečně, při pohledu na ně jsem se zachvěla, neměl je jako Edward, takové krásné, medové až zlaté.
"Sluší vám to," pronesl do ticha, Edward tiše zavrčel, on opravdu zavrčel!
Vyděšeně jsem od nich couvla.
"Isabell," zašeptal Edward a natahl ke mě ruku, vyděšeně jsem zakroutila hlavou a udělala krok vzad.
"Jsi jako my, Bell, jsi zvíře, lovec, poredátor, nepoddávej se strachu, jsi silnější, již nejsi člověk!"
"Kdo, co, co jsem?"  šeptla jsem, moje mysl pracovala na plné obrátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 twilight-lamia-luna SB♥ twilight-lamia-luna SB♥ | Web | 20. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat

zase uzasne , ale musela jsem se smat jak Bella Edwardovy tykala a naopak , ale chapu to je to napsana ze starsi doby takze to do pribehu sedi :D ,,Pane Cullene " :D proste dokonale

2 Robertbolla Robertbolla | E-mail | Web | Pondělí v 20:48 | Reagovat

http://xn--b1aojbfbabpdgmsl.xn--p1ai/forums/topic/%d0%ba%d0%be%d0%bf%d0%b8%d1%8f-iphone-10-%d0%ba%d1%83%d0%bf%d0%b8%d1%82%d1%8c-%d0%b2-%d0%ba%d0%be%d1%81%d1%82%d0%b0%d0%bd%d0%b0%d0%b5/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama