Půlnoční jednorožec - 17. kapitola

10. října 2010 v 19:31 | bella130 |  Půlnoční jednorožec
Půlnoční jednorožec 1
Po delší době přidávám 17. kapitolu Půlnočního jednorožce. Tady proběhne rozhovor mezi Bellou a Belliným biologickým otcem, které ho teprve poznala. Jak ten rozhovor dopadne? Tato kapitola je nic moc, ale i tak doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit. Přeji vám jinak příjemné čtení, vaše bella130

17. kapitola

(Pohled Belly)

"Ty si vážně můj biologický otec?" zeptala jsem se ještě jednou pro jistotu.
"Ano, to jsi, Bello.  Je toho tolik, co ti musím říct, ty moje ztracená holčičko.  Byla to osudová chyba, nechat tě u toho dětského domova a nepostarat se o tebe. Teď už je, ale pozdě cokoliv napravovat. Ty máš stejně už novou rodinu, která se o tebe stará jako by si byla jejich vlastní. Nemohl bych tě od ní odtrhnout. Ale byl bych moc rád, aby sis vyslechla důvod toho, proč jsme tě téhdy odložili a taky co se stalo tvojí matce." Já na něho stále zírala. Není to jenom jeden velký zlý sen, který se mi zdá?
"No, tak to, abych se na to raději posadila. Začněte, pane Charlie Swane. Moc mě zajímá, co vše se odehrálo mezitím, co já byla v domově. I ten váš důvod mě zajímá. A moje matka je mrtvá?" ty poslední slova jsem ze sebe tlačila skrz své zuby. Nebylo pro mě dvakrát jednoduché si v této chvíli zachovat chladnou hlavu.
"Moc příjemný rozhovor to nebude, Bello, ale říct ti to stejně musím. A ano, tvá matka je buhužel mrtvá. Jmenovala se René Swan. Stala se jí autonehoda, při které utrpěla velmi vážné zranění. A já zrovna v té době nebyl poblíž, abych jí  mohl zachránit. Bylo prostě příliš pozdě. Je to moje vina, kdybych tam téhdy byl, nemuselo by se tu stát, a tvá matka by tu seděla s námi. Byla to moje vina a nebudu se divit tomu, když mě budeš za to nenávidět. A zpátky k tomu hlavnímu. Odešli jsme, protože jsme téhdy neměli, kde bydlet a neměli jsme pořádně ani na živobytí. Nedokázali bychom tě uživit, tutiž se o tebe postarat. A ještě k tomu s mým tajemstvím by to bylo o to horší. Než ses nám narodila, žili jsme vcelku s tvojí matkou spokojeně. Měli jsme menší domek, který byl ve skromném provedení. Téhdy jsem měl ještě práci, jenže jednoho dne začali propouštět a já byl bez práce a tvá matka nepracovala, protože tě zrovna čekala. Snažil jsem se najít novou, ale všude měli plno. No, a pak to všechno začalo lítat jako po másle. Přišli jsme o dům, protože jsme měli dluhy a tak jsme museli před tím vším utíkat. Prostě složitá motanice, ze které jsem se naštěstí nakonec vyhrabal. A pak si přišla na svět ty a vdechla si do našich srdcí štěstí. A my jsme poté přišli tak stejně o tebe, jak o všechno ostatní. No, a po několika letech tě spatřím a nevím, co si mám o tom všem myslet. Bello, musíš si teď o tom všem myslet svoje." Skončil svůj dlouhý monolog. Já byla ještě byla chvilku mimo, protože jsem si to snažila v hlavě všechno urovnat. Zatřepala jsem hlavou a poté se na něho  lítostivě podívala. Přišlo mi ho vcelku líto i přesto všechno, co v životě měl. Mně se najednou začaly drat slzy do očí a začala jsem se celá klepat. Charlie si toho všiml a šel si přisednout ke mně. Začal mě utišovat a objal mě. Bylo toho na mě v poslední době hodně. I přesto všechno, že to byl pro mě cizí člověk a já ho nenáviděla za to, že mě opustil, tak v této chvíli se to změnilo. Začala jsem k němu pociťovat otcovskou lásku a potřebu s tímto člověkem být a více ho poznat.
"To je dobré, Charlie. Jsem v pořádku. Musím se s tím vším jenom srovnat. V poslední době je toho na mě opravdu hodně. Srovnám se s jednou věcí a hned po ní na mě dolehne další. Je to hrozný pocit." uklidnila jsem se a poté se na něho vřele usmála.
"Vím, jaké to, Bello musí pro tebe být. A divím se tomu, že se na mě nezlobíš nebo nemáš k tomu všemu, co říct. Jsem víc než překvapený. Čekal jsem všechno, ale tohle opravdu ne. A budu už muset jít, Bells. Je to pro mě tak těžké tě tu opět nechávat. Ale ty máš svůj život a já také. Za příštího úplňků se, ale setkáme, to ti slibuji." Než jsem mu na to stačila cokoliv říct, zvedl se, přeměnil se v jednoržce a rozběhl se do lesů. Já tady jen tak zaraženě seděla a snažila se vstřebat jeho poslední slova. Proč opět odešel a zanechal mě tu? A to jsem ho sotva poznala. A co tím myslel, že se o příštím  úplňku sejdeme? Myslel to vážně? Z toho všeho jsem měla plnou hlavu. Nevěděla jsem, co si mám v této chvíli o tom všem myslet. Povzdechla jsem si a všimla si toho, že už je dávno noc. Já se urychleně postavila a rozběhla se směrem domů.  Neuvědomila jsem si, jak ten čas rychle uběhl. Cullenovi si už určitě dělají o mě starosti. To bude zase vysvětlování. Jsem zvědavá, jak na toto všechno budou reagovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carlie Carlie | Web | 11. října 2010 v 18:56 | Reagovat

úžasné:)

2 klapulinka tvé Affs♥ klapulinka tvé Affs♥ | Web | 11. října 2010 v 19:07 | Reagovat

krásně napsané =))

3 twilight-lamia-luna SB♥ twilight-lamia-luna SB♥ | Web | 13. října 2010 v 16:10 | Reagovat

dekuju moc za pochvalu =0) ted jdu delat rozcestnik na new moon tak jsem zvedava =0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama