Zapadající slunce - 7. kapitola

26. září 2010 v 14:41 | BellaTS |  Zapadající slunce
Zapadající slunce
Přidávám už 7. kapitolu Zapadajícího slunce. Tentokrát je trochu delší, tak snad za to budete rádi. Konečně do povídky vstoupí Jacob a znovu se tam objeví i Alice. Víc Vám zatím neprozradím. Budu moc ráda za každý komentář.


7. kapitola - Zapomenutí přátelé

Seděla jsem v kuchyni u stolu, dívala se přímo před sebe a kroutila rukama. Byl jsem naprosto vstřebaná ve svých myšlenkách na včerejší noční můru. Znovu a znovu jsem na to musela myslet. Bylo to až příliš jiné a to mě děsilo.

Když jsem šla směrem k útesu, čekala jsem, až ucítím jeho studené prsty propletené s mými jako vždy. Ale teď jsem necítila nic. Moje ruka byla prázdná a já se proti své vůli přesouvala blíže k okraji. Nechtěla jsem skočit bez něj, musel tam pro mě být. Jako by tam byla nějaká neviditelná síla, tlačící mě blíž a blíž, až jsem stála tak blízko, že jsem mohla každou chvílí spadnout, i když jeho prsty ještě stále nebyly na místě.

"Ne.." řekla jsem šeptem.

Neuslyšela jsem jeho hlas, místo toho jsem byla sama a čekala na pád do černého oceánu. Nechtěla jsem tady být, ne když tu nebyl. Protože jestli tady opravdu nebyl, znamenalo to, že na mě musí čekat někde jinde. Právě v tu chvíli vítr zesílil tak, že jsem ztratila rovnováhu. Spadla jsem a znovu a znovu jsem křičela jeho jméno. Jakmile jsem narazila na povrch, probudila jsem se.

Ležela jsem na podlaze, stočená do klubíčka s rukama položenými na mém srdci. Bylo to jako by ho někdo rozbil na milion kusů a mě opět napadlo, kolikrát se ještě může zlomit. Nebo se snad zjizvená tkáň stala tak silnou, že už ji nikdy nemohlo nic zničit?

Zavrtěla jsem hlavou snažila se dostat zpět do přítomnosti. V okně už svítilo slunce. Bylo to pro mě jako výsměch, když jsem byla uvězněna v mé věčné černé noci.

Náhle mě překvapilo zazvonění telefonu. V těchto dnech jsem u každého zvuku poskočila, pravděpodobně proto, že jsem kolem sebe nic nevnímala, s výjimkou toho, co bylo v mé hlavě.

Nevím, proč jsem to udělala a ani jsem o tom nepřemýšlela. Prostě jsem vstala a šla k telefonu, kde jsem si uvědomila, že v posledních měsících jsem se ho ani nedotkla. Po pár vteřinách, kdy jsem na něj jen tak hleděla, jsem ho zvedla a odpověděla.

"Haló?" Můj hlas zněl ještě víc mrtvě než obvykle.

"Bello? Ach Bello, jsi to opravdu ty! Bože, já měl o tebe takový strach, nemohl jsem na tebe přestat myslet! Proč jsi mi nezavolala? Charlie mi říkal, co se stalo a samozřejmě chápu, že o tom nechceš mluvit, ale už se mi po tobě strašně stýskalo! Jak se máš? Můžu přijít? Musím ti toho tolik říct, nemusíš odpovídat, pokud nechceš, ale mám pro tebe důležité novinky a opravdu si myslím, že by jsi o tom měla vědět. "

Jacob mluvil tak rychle, že jeho slova splývala a já jsem se snažila naslouchat a přemýšlet o tom, co říkal.

Chtěl mi něco říct. Zeptal se, jestli může přijít.

Mohla bych ho vidět? I když chtěl přijít, nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. Ale zároveň jsem věděla, že ho nemůžu jen tak ignorovat, přece mi byl kdysi dávno tak skvělým přítelem. Tehdy jsem se nejvíc obávala toho, že ode mě bude chtít víc než jen přátelství. Nestalo se tak a myšlenka na to teď byla ještě absurdnější než předtím... Před koncem. Doufala jsem, že to pochopí a bude respektovat.

"Bello? Jsi tam ještě?" Jacobův hlas mě přivedl zpátky do přítomnosti a připomněl mi, že mi položil otázku a čekal na odpověď.

"Hmm, promiň Jaku, jsem teď trochu roztržitá. Jo, můžeš přijít. Prostě... Musíš na mě jít pomalu, ano? Nejsem na tom moc dobře."

"Budu tam za deset minut, chybíš mi Bello."

Zavěsil, a já jsem věděla, že se běžel ven proměnit, aby se sem mohl dostat co nejdříve.

Nevěděla jsem, jak jsem se cítila při pomyšlení na setkáním s ním. Byla jsem jako mrtvá, uvnitř mě nic nezbylo, takže jsem nemohla cítit radost, vzrušení nebo jakýkoliv jiný dobrý pocit. Vše, co mi zůstalo bylo jen příliš moc bolesti.

Bála jsem se, mi Jake připomene poslední situaci, kdy jsme spolu mluvili před Alice, těsně předtím než jsem odjela do Itálie. Když jsem o tom přemýšlela, zkroutil se mi žaludek a uvědomila jsem si, že jsem s Alice nemluvila od té doby, kdy jsem se dostala domů z nemocnice. Věděla jsem, že by se mnou určitě chtěla jen mluvit, a ne mě přinutit, abych byla s ní, kdybych nechtěla jako Jacob. Ale chtěla jsem ji vidět, byla jediná, kdo věděl všechno o tom, co se stalo.

Stále jsem držela v ruce telefon, tak jsem vytočila její číslo a čekala.

"Bello! Jsem tak šťastná, že voláš! Jak se máš? Opravdu jsem o tebe měla strach." Její hlas byl úlevný a soucitný současně. Slyšela jsem v jejím hlase starost, ale přesto byla zřejmě celkem klidná.

"Ahoj Alice, omlouvám se, že jsem se neozvala dřív. Nedávno jsem byla..." Odmlčela jsem se, protože jsem věděla, že pochopí.

"To je v pořádku Bello, já vím. Jen jsem ráda, že ses rozhodla se mnou znovu mluvit, nějak jsem si nebyla jistá. Moje vize s tebou jsou už pár posledních dnů divné a rozmazané, takže když nemůžu vidět všechno, co se tě týká, jsem z toho nervózní ještě víc."

V jejím hlase bylo slyšet tolik lásky a zalíbení, že se mi oči zalily slzami. Cítila jsem obrovskou vinu za to, že jsem jí nezavolala dřív.

"Chceš později přijít? Jake je teď na cestě sem a vy dva se asi nebudete chtít setkat, ale můžeš se zastavit třeba za hodinu nebo tak? Opravdu mi chybíš Alice."

Až ve chvíli, kdy jsem řekla tato slova, jsem si uvědomila, jak byla pravdivá byla. Byla jedním z mých nejbližších přátel, a co je nejdůležitější, díky ní jsem zůstala ve spojení s nadpřirozenem. Pokud bych ji neměla, nikdy bych nebyla schopna zjistit, zda se ty události za poslední rok a půl opravdu staly. Potřebovala jsem ji ve svém životě.

"Samozřejmě Bello, budu tam, slibuju. Taky mi moc chybíš a nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím."

"Já taky, uvidíme se za chvíli," odpověděla jsem, a pak zavěsila.

Na verandě jsem uslyšela kroky, ale na Charlieho byly příliš rychlé, takže to musel být...

"Bello!" zakřičel Jacob a hned nato jsem už byla v jeho náruči. Už jsem zapomněla, jak teplý a velký byl. Mohl za tu dobu, kdy jsem ho viděla naposledy vyrůst ještě víc? Zdálo se to nemožné, ale asi to byla pravda.

Jacob mě po celou tu dobu silně držel a já se nejprve držela zpátky. Ne, ve skutečnosti on objímal mě a já tam jen tak stála. Pak jsem se ale začala třást všemi těmi emocemi, které jeho objetí způsobilo. Nemohla jsem si vzpomenout, že by mě v poslední době někdo takhle držel. Cítila jsem, jak mi po obličeji tekly slzy, můj dech zadrhl a já jsem ho objímala zpátky tak divoce, že kdyby byl člověk, mohla bych mu ublížit.

Po několika minutách se začal odtahovat. Podíval se na mě a já jsem na jeho obličeji jasně viděla mix šoku, zoufalství a smutku.

"Miláčku, co jsi to se sebou udělala? Už dlouho jsem o tobě nic neslyšel. Jsi tak moc unavená?" Svou teplou rukou pohladil mou tvář, a pak mi ji umístil na rameno. Při jeho dotyku jsem zachvěla, protože v těchto dnech mi bývala strašná zima a už jsem dlouho necítila jeho teplo na mé kůži.

Jen jsem zavrtěla hlavou, a pak se podívala dolů, abych skryla svou tvář od jeho zkoumavého pohledu.

"V poslední době na tom nejsem moc dobře."

"Nelepší se to, Bello, a oba to víme. Chceš si o tom promluvit?"

"Ne!" odpověděla jsem rychle, protože neexistoval žádný způsob, jak bych o tom mohla mluvit s někým, kdo tam nebyl. S někým, kdo nebyl Alice. V tuhle chvíli jsem na to nechtěla myslet.

"Tak jo..." odpověděl Jacob váhavě. "Ale Bello, víš, že kdykoli budeš chtít mluvit, budu tě poslouchat, že jo?"

"Vím to, Jaku, a moc ti za to děkuju."

Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že má pro mě nějaké novinky. Sama jsem ho nemohla rozptýlit, ale jelikož jsem chtěla odvést pozornost pryč ode mě, rozhodla jsem se, že zeptat se ho na to bude dobrý nápad.

"Takže, říkal jsi, že se se mnou potřebuješ podělit o nějaké novinky?" zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo jako bych záměrně měnila téma, což jsem ve skutečnosti chtěla.

"Och, dobře! Ano, věci se tady trochu změnily... zatímco jsi byla pryč."

Mohla bych říct, že v sobě držel něco ze mě, něco velkého. Bylo to divné, ale mě to bylo opravdu jedno. Nezáleželo na tom, co mi řekne nebo ne, už nebylo nic na světě, co by ještě mohlo věci změnit.

"Mohli bychom se jít posadit do obývacího pokoje?" Vypadal nervózně a z nějakého důvodu jsem to nemohla, ačkoliv jsem se skutečně snažila, pochopit. Šli jsme a posadili se proti sobě na pohovku. Cítila jsem na sobě jeho pohled, a když jsem klopýtla, byl hned u mě jako by čekal, že každým okamžikem upadnu.

"Dobře, tak jsou dvě důležité věci, které se staly, ale asi bych měl začít s tou, která je nejdůležitější pro tebe." Podíval se na mě, aby se ujistil, že ho poslouchám.

"Chytili jsme ji."

Byla jsem zmatená, o kom to mluví? Jacob viděl zmatek v mé tváři a svraštil čelo jako by nechápal, jak jsem nemohla vědět koho myslí. Právě v tu chvíli mi to došlo. Victoria.

"Co? Vy jste, myslím, je to...?" Moje slova moc nedávala smysl, jak jsem se to snažila všechno vstřebat.

"Ano. Sam, Paul, já a Jared jsme ji lovili asi před třemi týdny. Začínala být zoufalá a udělala chybu, která nám umožnila získat převahu. Ona je pryč, Bello."

Pryč. Tohle slovo ve mně probudilo novou vlnu bolesti a musela jsem se přinutit, nemyslet na to, co mi připomínalo. Victoria byla to, co bylo pryč. Pokusila jsem se o úsměv, ale neměla jsem pocit, že by se mi to podařilo. V posledních několika měsících jsem na něj neměla ani pomyšlení a jako bych zapomněla, jak na to.

"To je skvělé Jaku, opravdu." Všimla jsem si, že můj hlas teď zněl lépe než předtím a doufala jsem, že si toho všimne i on. Bylo dobré, že ji chytili, připomněla jsem si. Ale zároveň jsem cítila, jak mi na tom už nezáleželo. Kdyby si pro mě přišla, nebránila bych se. Ve skutečnosti bych se ji asi brzy vydala hledat sama, kdyby mi to Jacob neřekl.

Podíval se na mě jako by chápal, jak je pro mě těžké mu odpovídat. Věděla jsem, že si všiml, že jsem nechtěla moc mluvit. Než se mě mohl na něco zeptat, řekla jsem:

"Tak jaká je ta další novinka, kterou jsi mi chtěl říct?"

Jacob dlouho neodpovídal, jen se díval dolů na své ruce a kroutil prsty jako byl nervózní. Konečně se na mě podíval.

"Já... No, někoho jsem potkal. Nebo spíš ji, řekl bych."

Tentokrát má mysl pochopila význam jeho slov ihned. Jacob se otiskl. Našel svou druhou polovinu. Jeho spřízněnou duši. Náhle se ve mně po dlouhé době probudilo více emocí. Úleva, bolest, smutek, závist, ztráta, to všechno na mě doléhalo. Našel někoho, s kým mohl šťastně strávit svůj život. S jeho jedinou láskou.

Nebyla jsem smutná, protože si našel někoho jiného než mě, ale protože mi to opět připomnělo vlastní osamělost, z které se nyní skládal celý můj život.

"Och, Jaku, jsem za tebe tak šťastná. Kdo to je?" Samozřejmě jsem ho neoklamala, v mém hlase ani tváři nebylo po štěstí ani památky. Ale stejně odpověděl.
"Díky Bello, hodně to pro mě znamená. Jmenuje se Taylor a je nejlepší kamarádka mojí sestry. Před pár týdny přijeli na návštěvu, a tak... zbytek už si myslím dokážeš domyslet."

Na chvíli se na mě omluvně podíval, a když promluvil, jeho hlas byl plný pocitu viny.

"Bello, je mi to moc líto a chci, abys věděla, že tady vždycky budu pro tebe, bez ohledu na to, co se stalo. Tímhle se na našem přátelství nic nemění, jen to bude lepší, protože budeme jen přátelé, jak jsi vždycky chtěla. "

"Vím to, Jaku, a vůbec na tebe nejsem naštvaná. Jsem ráda, že jsi našel svou spřízněnou duši, protože si zasloužíš být s někým, kdo tě opravdu miluje."

Zdálo se, že mě pochopil a potom jsme mluvili volněji. Nebo spíš, Jacob mluvil víc volněji, já jsem jen poslouchala. Nemusela jsem říct ani slovo, protože mě k tomu nenutil. Byl to dobrý přítel.

Jake zůstal asi hodinu a odešel až poté, co dlouze mě objal a slíbil mi, že se brzy znovu zastaví.

Já šla nahoru, protože jsem si před příchodem Alice musela na chvíli lehnout. Zrovna jsem se chystala zatáhnout okenní žaluzie, když jsem šlápla na jedno prkno v podlaze, které přitom hlasitě zavrzalo. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, a tak jsem se sehnula, abych se na to mohla lépe podívat.

Prkno bylo uvolněné, tak jsem ho začala vytahovat. Šlo to lehce, já se naklonila dopředu a nahlédla do díry…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carlie Carlie | Web | 26. září 2010 v 17:08 | Reagovat

Děkuju:) jsi zlatá:) Mimochodem, nechceš spřátelit? Byla bych ráda:) Měj se fajn:)

2 Carlie Carlie | Web | 26. září 2010 v 17:40 | Reagovat

v pohodě:) Tak se mi prosím zapiš nad článkem do třídění a nábor nových affs(abych na tebe nezapomněla):)

3 bella130 bella130 | Web | 26. září 2010 v 19:28 | Reagovat

Byla naprosto úžasná kapitolka. Moc se těším na další dílek! :)

4 mili mili | E-mail | 13. října 2010 v 18:02 | Reagovat

Toto je neuveriteľne krásne!(: Prosím, prosím neprestávaj písať! Už teraz sa hrozne teším na pokračovanie(: New moon vyvoláva vo mne obrovské emócie a silnú melanchóliu, pre ktoré to zbožňujem a vďaka tvojmu písaniu môžem znova raz snívať a plakať pre túto krásu...ešte raz prosím píš a neprestávaj! Si veľmi talentovaná(:

5 Janka Janka | 12. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Moc dobrý rozjezd na spisovatele. Jen tak dále!:)) Pokračuj v tom, prosím.:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama