Zapadající slunce - 6. kapitola

25. září 2010 v 12:53 | BellaTS |  Zapadající slunce
Zapadající slunce 2
Konečně tady pro Vás mám 6. kapitolu Zapadajícího slunce. Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale znáte to, škola... Tahle kapitolka je hlavně o Bellině pobytu v nemocnici. No, snad se Vám bude líbit. Předem děkuju za všchny komentáře.

6. kapitola - Zamčená v šílenství

Musela jsem se rozhodnout jít dobrovolně do nemocnice, protože jsem nechtěla Charliemu způsobit ještě víc bolesti.

Nejbližší instituce byla v Seattlu, měli dobře známé a respektované psychiatrické oddělení, takže mě tam Charlie vzal. Na tom místě jsem tak nevnímala své okolí, že jsem se prostě jeden den ocitla v neznámém pokoji, aniž bych si pamatovala, jak jsem se tam dostala.

Pokoj byl velmi čistý, téměř sterilní. Byla tam postel se světle modrým povlečením, stěny byly bílé s lehkým zeleným nádechem. V jednom rohu stál malý dřevěný stůl s odpovídající židlí. Na stole leželo jen několik prázdných listů papíru a tužka.

"Když se budete někdy potřebovat vyjádřit, jen si sedněte a pište. Na začátku je to často jednoduší než mluvit," řekl mi můj psychiatr, Dr. Meyer, když mi ten první den ukazoval můj pokoj. Nevím, proč jsem si to pamatovala, protože jsem si nemohla vzpomenout skoro ani na posledních pět minut. Myslím, že to bylo asi proto, že mi to plíživě připomínalo, co všechno si tady budu muset podstoupit.

Terapeutické sezení.

Bála jsem se a měla jsem k tomu více důvodů. Za prvé proto, že jsem nechtěla mít každý den několik hodin nějakého sezení. Za druhé proto, že jsem neměla ráda, když mi cizí lidé kladli otázky, na které jsem měla odpovídat. Třetí důvod byl, že ty otázky mě určitě přinutí myslet na věci, které jsem se snažila z mysli vypudit, protože ty myšlenky stále příliš boleli.

Celou tu dobu jsem skoro mlčela, jen odpovídala na otázky, které měli ukázat skutečnou pravdu nebo hloubku mé deprese. Dneska jsem už skončila s lhaním, protože můj tón, výraz obličeje a oči vždy vypadaly stejně, bez ohledu na to, co jsem řekla. Bylo to jednodušší než být lidem za blázna. Ale měla jsem tušení, že Charlie mě i přes to všechno viděl takhle.

Moje dny v nemocnici vypadaly skoro vždycky stejně. Jedna sestřička mě přišla vzbudit přesně v 8:30. Ve skutečnosti jsem už dávno nespala, ale raději jsem to předstírala, abych se mohla vyhnout dalším nepříjemným otázkám. Poté, co jsem byla oblečená v měkké, bavlněné tkanině, kterou poskytovala nemocnice, jsem čekala na někoho, kdo přijede se snídaní. První týden jsem odmítala cokoliv jíst, prostě jsem to nemohla dostat do žaludku. Ale poté, co mi řekli, že kdybych pokračovala v odmítání jídla, napojili by mě na nitrožilní výživu, aby mé tělo získalo všechno potřebné, jsem se snažila každý den sníst alespoň něco. Věděla jsem, že jsem ztratila hodně na váze, protože mi nesedělo skoro žádné mé staré oblečení a musela jsem nosit pásek stáhnutý těsně kolem mých boků, aby mi nespadly džíny.

Po snídani mě odvedli do obývacího pokoje. Bylo to asi to nejděsivější místo v celé budově. Lidé seděli ve svých křeslech a mluvili sami k sobě nebo k lidem, kteří ve skutečnosti neexistovali. Všichni měli v obličeji ten stejný prázdný výraz upřený kamsi do neznáma. Bylo to, jako by je někdo zmrazil.

Nejhorší část mého pobytu nastala, když jsem zachytila svůj odraz v zrcadle a uvědomila jsem si, že vypadám přesně jako ostatní pacienti tady.

Moje vlasy, které bývaly silné, nádherné hnědé barvy, splývající mi na zádech v krásných kadeřích, byly nyní suché, opotřebované a vypadaly skoro jako bych je týdny nemyla. Byly rovné a naprosto bez objemu. Měla jsem pocit, že v některých místech byly skoro šedé.

Moje kůže, kdysi jasná a vypadající zdravě, byla nyní bledá s fialovými kruhy pod očima z nedostatku spánku. Celá moje vyhublá kulatá tvář na mě nyní hleděla dutě. Asi jsem vypadala jako někdo, kdo je nevyléčitelně nemocný, a po pravdě řečeno jsem si myslela, že jsem byla. S mými tmavými vlasy, bílou pletí a mrtvými rysy jsem se daleko víc podobala mrtvole, než žijícímu člověku.

V nemocnici jsem byla hospitalizována téměř jeden měsíc, když se mě Charlie rozhodl odvézt. Věděl, že ani tímhle se nic nezmění, ale asi měl pocit, že doma to pro mě bude lepší. Dr. Meyer mi předepsal nějaké léky a měla jsem se vrátit, kdykoliv to budu potřebovat. Taky jsem dostala číslo na psychiatra blíže k domovu, který by za mnou mohl dojíždět.

Dostat se z nemocnice byla v mnoha ohledech úleva, protože jsem Charliemu nemusela nic nalhávat a navíc už jsem nemusela sedat v té místnosti s lidmi, kteří mě tak děsili.

Charlie toho po mně moc nechtěl, snažil se, abych měla všechno co nejjednodušší, protože nechtěl, abych trpěla ještě víc.

Strávila jsem celé dny v mém pokoji a snažila se na nic nemyslet. Škola naprosto nepřicházela v úvahu. Charlie už dávno pochopil, že v tomhle stavu je pro mě nemožné ji navštěvovat.

Někdy za mnou přijela Alice, ale věděla jsem, bála jsem se, a ona pochopila, že mi připomíná všechno, čemu jsem se tak moc snažila vyhnout. Ale v její přítomnosti jsem se vždy cítila o něco méně mrtvá a ona věděla, o čem nechci mluvit a nikdy na to nezaváděla řeč.

Jake se ozval desetkrát už od toho prvního týdne, kdy jsem byla doma, ale já s ním nebyla schopná mluvit, tak jsem nechala Charlieho, ať si pokaždé vymyslí nějakou výmluvu. Když jsem byla pryč, tak jednou přišel bez ohlášení a Charlie mu řekl totéž, co jsem mu řekla já, když jsem se vrátila zpátky z Itálie.

Příběh byl takový, že Alice, zatímco byla tady, dostala zprávu, že on měl autonehodu, a my jsme jeli do LA, abychom ho navštívili v nemocnici. Když jsme se tam dostali, bylo už příliš pozdě, a Alice mě vzala zpátky domů, zatímco její rodina tam zůstala, a pak se k nim znovu připojila.

Ve skutečnosti jela do Denali, kde teď žili všichni Cullenovi a vylíčila jim všechno, co se stalo. Charlie nežádal detaily, když viděl, jak jsem s sebou cukla pokaždé, když vyslovil jeho jméno, a tak ho časem přestal používat úplně.

Od jeho neohlášené návštěvy zřejmě Jake doufal, že bych s ním mohla mluvit. Ale ještě jsem nemohla, protože on nikdy nepochopí mou bolest.

Jenže stále volal, a já jsem věděla, že dříve nebo později mu budu muset odpovědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carlie Carlie | Web | 25. září 2010 v 13:43 | Reagovat

děkuju za hlas:) a opět chválím povídku:) Píšeš skvěle:)

2 bella130 bella130 | Web | 25. září 2010 v 20:03 | Reagovat

Bylo to opravdu nádherně napsané. Máš opravdový talent a tato kapitola mě o tom ještě víc přesvědčila. K tomu nedákážu nic jiného říct jedním slovem -nádhera, ale ani tyto slova to nevystihují. Klobouk dolů. Moc se těším na další dílek. Nenech mě prosím dlouho čekat, protože jsem se stala tvým věrným čtenářem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama