Zapadající slunce - 5. kapitola

12. září 2010 v 19:41 | BellaTS |  Zapadající slunce
Zapadající slunce
Mám tady pro Vás 5. kapitolu Zapadajícího Slunce. Tahle kapitolka je sice krátká, ale snad se Vám bude líbit. Pokud chcete vědět víc, přečtěte si ji. Předem moc děkuju za všechny komentáře.

5. kapitola - Živá mrtvola

Probudila jsem se zpocená a zamotaná v mém prostěradle. Charlie stál vedle postele a smutně se na mě díval.

Nechápala jsem ho, proč se na mě takhle dívá? Byly to téměř dva měsíce, co jsem se vrátila z Itálie, tak proč mě pozoroval se stejným výrazem jako ten první týden, před pobytem v nemocnici?

Uvědomila jsem si, že jsem ve spánku opět křičela něco, čemu jsem se snažila tak zoufale vyhnout. Po celé celé dlani a zápěstí jsem měla jizvy, protože jsem si každou noc strkala pěst do pusy ve snaze být zticha. Myslela jsem si, že se mi ho podařilo oklamat, protože za poslední tři týdny, co jsem byla tady, jsem ho nevzbudila.

Tohle jsem se naučila v době mé hospitalizace. Když jsem v noci mlčela, sestry mi nedávaly tolik léků. Ne, že by mi léky nepomáhaly, právě naopak. Bylo skvělé, jak mohli vymazat veškeré emoce a já na chvíli necítila vůbec nic. Tuhle změnu pocitů jsem ze začátku vítala, alespoň chvíli jsem se necítila jako by mě někdo s každým nádechem trhal na kusy.

Nevýhodou bylo, že moje vzpomínky na něj mizely. To nebylo něco, co jsem si mohla dovolit, a tak jsem byla nucena klamat nemocniční personál a přestat v noci křičet. Bylo to těžké, protože noční můra nepomíjela. I když jsem si občas nebyla jistá, jestli to opravdu byla jen noční můra, protože jsem se nikdy necítila lépe, než když jsem ho na útesu slyšela šeptat moje jméno.

Pohlédla jsem na svůj budík na nočním stolku, který ukazoval teprve 3:14. Vlastně to ani nebylo nutné, protože jsem se nějakým zázrakem probudila vždycky ve stejnou dobu.

Charlie se opatrně posadil na mou postel a začal mi z obličeje sčesával zpocené a rozcuchané vlasy. Jako vždy jsem s sebou při jeho dotyku trhla.

"Miláčku, prosím… Prosím, můžeš se mnou mluvit? Nemůžu vystát, když tě takhle vidím, už mi konečně musíš říct, jak ti můžu pomoct." Charlie šeptal a skoro se třásl vzlyky, protože jsem se snažila tak moc držet zpátky.

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich zájem a lásku. Chtěla jsem mu říct všechno, ale nemohla jsem. Nesměl vědět to, co jsem věděla já. Nechtěla jsem, aby byl ještě ve větším nebezpečí než teď.

"Je mi to líto tati, budu se snažit být zticha," řekla jsem.

Jen se na mě podíval. Skoro jsem cítila bolest, kterou díky mě prožíval. V jeho očích jsem viděla všechny ty emoce, které nemohl vyjádřit slovy. Smutek, zmatek, lásku, zoufalství a beznaděj. Překulila jsem se na druhou stranu postele, abych k němu byla zády. Už jsem se nemohla dívat na to, co jsem s ním dělám. Bylo to na vrcholu mého osobního pekla a já se za to nenáviděla.

Slyšela jsem Charlieho povzdech, když vstal z postele a šel ke dveřím. Měla jsem pocit, že když zavíral dveře, slyšela jsem ho zašeptat: "Moc se omlouvám".

Zůstala jsem sama, přesně jak jsem potřebovala. Vzpomínka na noční můra ve mně byla stále jasná a já na ni nechtěla myslet, ale zároveň jsem to dělala. Jen ve snu jsem mohla zřetelně slyšet jeho dokonalý hlas.

Budík ukazoval 4:15, když jsem to vzdala a snažila se znovu usnout. Co to vlastně bylo? Posadila jsem, zkřížila nohy a položila si hlavu do dlaní. Proč ta bolest nikdy nepřestane? S každým nadechnutím jsem cítila, jak je to stále silnější a silnější. Ta bolest nikdy nezaváhala, nikdy se nezmenšila.

Podívala jsem se z okna, kde byla černočerná tma. Byl znovu nový měsíc? Stejně jako tehdy v lese? Má mysl se automaticky snažila vypnout vzpomínky, které začaly pronikat přes mou pečlivě postavenou mentální zeď. Nesměla jsem na to myslet jako kdysi na začátku. Bolestí jsem upadla na zem. Křičela jsem ze všech sil, až mě bolely plíce a drásala svou kůži v zoufalé snaze zaměřit se na něco jiného než bolest. Charlie mě našel o hodinu později, ležící na podlaze a celá od krve stále kapající z mých jizev. Snažil se se mnou mluvit, ale vše, co jsem mohla říct bylo: "Je pryč."

Tehdy se mě Charlie rozhodl poslat do nemocnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bella130 bella130 | Web | 13. září 2010 v 17:34 | Reagovat

Nádherná kapitolka. Moc se těším na další dílek! :)

2 klapulinka tvé Affs♥ klapulinka tvé Affs♥ | Web | 14. září 2010 v 15:41 | Reagovat

úúžasná kapitola! opravdu se moc povedla..=))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama