Zapadající slunce - 2. kapitola

2. září 2010 v 15:15 | BellaTS |  Zapadající slunce
Zapadající slunce
Mám tady pro Vás už 2. kapitolu Zapadajícího slunce. Bella pomalu začíná chápat pravdu o Edwardově smrti a nemůže se s tím srovnat. Doufám, že se vám bude kapitola líbit a předem moc děkuju za komentáře.



2. kapitola - Pravda

Alice mi pomohla posadit se na zem, zády proti chladné kamenné zdi za mnou. Jakmile se ujistila, že zůstanu, kde jsem, zmizela hlouběji do uličky za dvěma muži. Pořád jsem seděla a nemohla jsem se pohnout, ani kdybych chtěla. Moje svaly byly ztuhlé hrůzou a nic ve mně je nemělo vůli rozhýbat.

Viděla jsem ho, že ano? Najednou jsem měla pocit, jakoby celé poslední dvě minuty mohly být jen noční můra. Mé srdce začalo bít rychleji, co kdyby to byla noční můra? Co když se nic z toho nikdy nestalo? Co kdybych se mohla z tohoto pekla probudit?

Ale uvědomila jsem si, že ta bolest, kterou jsem cítila, nebylo něco, co bych mohla jen tak někdy cítit ve snu. Bylo to příliš reálné, příliš silné.

"Edwarde!" Když jsem řekla jeho jméno nahlas, všechno se zhroutilo. Zalapala jsem po dechu, chytla se rukou za srdce a zaryla nehty do země pode mnou. Otevřela jsem ústa k výkřiku, ale žádný zvuk nevyšel. Pořád jsem tiše křičela, moje nehty začaly pronikat přes mou kůži a dlaně mi začínaly pomalu krvácet. Krev se mísila se špínou a pískem, ale já nic z toho necítila. Hodila jsem hlavou dozadu a tvrdě narazila do zdi za mnou. Na chvíli se mi zatmělo před očima, ale žádná bolest se nemohla nikdy měřit s bolestí v mém srdci.

Moje rty stále křičely, aniž bych vydaly jediný zvuk. Oběma rukama jsem chytila můj obličej a snažila se vyrvat si oči z lebky. Potřebovala jsem, aby mě fyzická bolest rozptýlila od rostoucí bolesti v mém srdci. Škrábala jsem se svými nehty do tváře, pak na krk a nechávala za sebou krvácející jizvy.

Zavřela jsem ústa, polkla, pak je znovu otevřela, a tentokrát jsem můj křik uslyšela. Roztřásla jsem se silou smutku, který mě zaplavil, a když jsem křičela, nikdy by mě nenapadlo, že bych byla někdy schopna vydat takovýhle druh zvuku. Znělo to jako by vás vraždili a byl tak plný utrpení a bolesti, že jsem nechápala, jak vůbec může člověk takhle trpět.

Někdo mi přiložil studenou ruku na ústa a pak druhou měkce hladil moje vlasy.

"Bello, šššš, Bello, musíme být zticha." Alicin hlas byl hluboký a plný smutku. Cítila jsem, jak se jí třepou ruce. A z jejího nestabilního hlasu, jsem měla pocit, že skoro pláče.

Můj křik se zastavil, já konečně popadla dech a snažila se najít sílu mluvit. Potřebovala jsem se jí nutně na něco zeptat, ale ve skutečnosti jsem na tu otázku nechtěla znát odpověď.

"Alice, on je..?" Nemohla jsem tu větu dokončit, nemohla jsem říct to slovo nahlas, měla jsem strach, že by se tím má noční můra stala realitou.

Neodpověděla, jen se mi zadívala hluboko do očí, pak si sedla vedle mě a přitáhla si mě do náruče. Z mých očí stále proudily slzy a jizvy na tvářích krvácely, ale bylo mi to jedno.

Alice mi třela záda, šeptala uklidňující slova do mých rozcuchaných vlasů. Její tělo bylo ledové jako vždycky a já se otřásla, když její studené ruce stiskly mé prsty.

"Bello?"

Neudělala jsem žádný náznak, že jsem ji slyšela, ani jsem nevěděla, jestli jsem měla.

"Bello, prosím, poslouchej mě na chvíli. Musím ti vysvětlit, co se právě stalo, myslím, že musíš vědět všechno, co potřebujete slyšet hned, i když to bolí. Pokud bych měla čekat, bude to pro tebe ještě těžší, jakmile s tím začnu."

Čekala, snad se chtěla ujistit, že ji poslouchám. Dýchala jsem hluboce a nepravidelně, už jen ze strachu z toho, co se mi chystá říct. Ale věděla jsem, že už se stejně nemůžu nikdy cítit hůř a zároveň se to nikdy nezlepší, tak co na tom záleží?

"Bello, muži, kteří odvedli Edwarda pryč byli Volturiovi. Měli rozkazy, aby ho nenechali odhalit nás. Byl varován, věděl, co se stane, ale přesto to udělal. Sebrali ho a pak-" zarazila se, když potřebovala najít ta správná slova.

Pak dala své ruce na můj obličej, nutila mě dívat se jí do očí.

"Bello, on je pryč. Edward je pryč, on se nevrátí. Je mi to moc líto, nevím, co jiného na to říct." Její oči byly prázdné, nemohla jsem popřít, že mluvila pravdu. Nezáleželo na tom.

"NE!" vykřikla jsem. "Lžeš! Je tam venku, jen ho musíme najít! Viděla jsem ho, Alice, on nemůže být pryč, on nemůže... On nemůže být mrtvý!" Když jsem vyřkla to slovo, cítila jsem, jak mi něco pomalu pálí srdce a vnitřnosti.

"On je, Bello, on je mrtvý." Alice mi potřásla rameny, dostatečně tvrdě na to, abych se roztřásla. Sledovala jsem ji, jak se mě snaží přinutit přijmout pravdu.

"Viděla jsem je, když ho pálili. Sledovala jsem je pod zemí a viděla jsem je, byli tam všichni, všichni Volturiovi. Taky mě viděli, ale nechali mě jít beze slova."

Proč to říkala? To je lež, něco, co si vymyslela z jakéhokoliv důvodu. Edward se každou chvílí objeví za rohem, živý a perfektní jako vždy.

Alice vytáhla z kapsy kus papíru a podala mi ho. "Našla jsem to, je to dopis, který psal dříve. Bello, myslím, že by sis ho měla přečíst."

Vzala jsem jí papír z ruky a dala si ho do kapsy u saka, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Nemohla jsem se s tím teď vypořádat, nemohla jsem se soustředit.

"Bello, miloval tě. Myslím, že tohle musíš opravdu pochopit. Důvod, proč sem přišel, když si myslel, že jsi mrtvá byl, že on nemohl žít ve světě, kde jsi ty neexistovala. Opustil tě jen proto, že si myslel, že budeš ve větším bezpečí bez něj, protože tvůj život pro něj znamenal všechno." To co Alice právě řekla mi nedávalo žádný smysl.

Proč mi to dělá? Proč se Edward ještě nevrátil?

A pak mi pomalu začala svítat pravda. Viděla jsem bolest v jeho očích, bolest v očích Alice. Nikdy by mi nelhal a nenechal mě takhle čekat.

Část mě tomu začínala rozumět, ale musela jsem se ujistit. Musela jsem vědět, jestli to byla opravdu pravda než udělám to, co jsem podvědomě věděla, že udělám už dávno. Co jsem věděla, že udělám, kdybych ho někdy doopravdy ztratila. Protože o tomhle jsem rozhodla už dávno a byla jsem si jistá, že neučiním žádné rozhodnutí, které by Alice mohla vidět.

Dozví se to až na poslední chvíli a bude se mě snažit zastavit, ale to už bude pozdě.

Teď pro mě neexistuje žádná jiná cesta, protože nemůžu žít bez svého života. Ale nejdříve jsem se musela ujistit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bella130 bella130 | Web | 2. září 2010 v 15:35 | Reagovat

Krásná,dojemná kapitola. Upřímně jsem se u toho skoro i rozbrečela. Máš to opravdu krásně napsané. A nemůžu se dočkat další kapitolky. Dokonalost sama. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama