Zapadající slunce - 1. kapitola

31. srpna 2010 v 18:49 | BellaTS |  Zapadající slunce
Zapadající slunce
Takže, zaprvé bych se chtěla omluvit, že jsem tady o prázdninách vůbec nebyla. Já vím, že jsem tvrdila, že tady budu často, ale prostě nebyl čas a pořád jsem měla tvůrčí krizi. Teď se to, ale budu pokoušet napravit. Dále bych chtěla moc, moc a moc poděkovat belle130 za to, že se v mé nepřítomnosti starala o blog. Moc a moc děkuju! Kdybys cokoli potřebovala, stačí říct! Když tak se vykecáme ve škole, však ty víš! Tak a teď abych se konečně dostala k nové povídce, co? Přiznávám, že je to opět depresivní, ale já holt měla v srpnu takové období... Jedná se vlastně o jiný konec Nového Měsíce. Belle se nepodaří zachránit Edwarda a nedokáže se se svojí ztrátou vyrovnat. Zbytek si přečtěte sami. Snad se Vám to bude, alespoň trochu líbit. Předem všem moc děkuju za komentáře.


(Z New Moon od Stephenie Meyer)

"Edwarde, ne!" křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů.

Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí. Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem líp. Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená - u nohou mu ležela malá hromádka bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího - i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít. Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.

"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!"

Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.

1. kapitola - Navždy ztracena

Byla jsem ještě daleko od něj, s největší silou jsem odstrčila rodinku, která mi překážela v cestě a znovu a znovu křičela jeho jméno. Ve chvíli, kdy otevřel oči, jsem najednou spatřila dvě temné postavy stojící za ním. Přesunula jsem svůj pohled na Edwarda, jehož oči konečně našli ty mé. Zračil se v nich zmatek. Zamrkal a pak se pomalu usmál. Ale stejně rychle jako se úsměv šířil po jeho dokonalých rtech, jeho výraz se změnil v neuvěřitelnou bolest.

Jeden z mužů stojící za ním měl ruce na Edwardově krku, a pohybem tak rychlým, že mi to skoro uniklo, mu ho zlomil. Slyšela jsem hlasité křupnutí kostí. Edwardovo tělo se bezvládně sesunulo na zem. Druhý muž ho chytil a držel. Já si ani neuvědomila, že jsem se zastavila.

Ne, to není možné, to se nemohlo stát.

V mysli mi vířil absolutní chaos, nedokázala jsem tomu uvěřit a pořád mi to nedocházelo. Byla jsem strnulá hrůzou.

To je noční můra. To není reálné.

Zírala jsem, jak dva muži odnášejí Edwardovo tělo pryč, přičemž mi mizeli z dohledu. Moje nohy, které byly v několika posledních sekundách přimrzlé k zemi se opět pohnuly. Rozeběhla jsem se do uličky za mužem, který právě odnášel celý můj život.

Moje mysl na mě křičela, říkala mi, že kdybych jen ty muže chytila, přivedla bych ho zpátky. Pokud můžu běžet, můžu ho zachránit. Moje plíce byly v jednom ohni od křiku a běhu, ale mně to nevadilo. Nikdy bych nepřestala, dokud bych ho znovu nedržela v náručí.

Na rohu jsem trochu zpomalila, když mě zezadu chytila něčí ocelová ramena. Rychle jsem se podívala, co mě přinutilo tak náhle zastavit.

"Bello, přestaň. On je pryč," šeptala mi Alice zlomeným hlasem do ucha. Slyšela jsem ji, ale její slova nic neznamenala.

"Byl tady, viděla jsem ho! Pokud ho najdu, bude všechno v pořádku… Když ho najdeme, můžeme.." Odmlčela jsem se a začala lapat po dechu, když mi pomalu docházela pravda. Ucítila jsem železnou pěst sevřenou kolem mého srdce.

Alice se otočila zpátky ke mně a výraz v její krásné tvář byl jednou z nejsmutnějších věcí, které jsem kdy viděla. Vypadala, jako plakající anděl, jen v jejích očích nebyly žádné slzy.

"Bello, je pryč," řekla znovu a její hluboký hlas se přitom chvěl.

Podívala jsem se do rozporu v jejích očích, hledala jsem v nich něco, co by mi mohlo říct, že z nějakého neznámého důvodu lže. Edward nemůže být pryč, Edward musel existovat nebo jsem už nemohla existovat ani já.

Snažila jsem se dostat pryč z jejího sevření a pokračovat v hledání, ale její ruce mě drželi pevněji. Křičela jsem a snažila se s ní bojovat, ale bylo to k ničemu.

V mé mysli mi i přes mé popírání začínala docházet skutečnost. Náhle jsem pochopila, co se mi Alice snažila sdělit. Upadla jsem hluboko do tmy, protože jsem věděla, že tentokrát mě odtamtud nic nedostane.

Nikdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bella130 bella130 | Web | 1. září 2010 v 14:08 | Reagovat

Je to to naprosto nádherná povídka. Nevím, co se ti na ni nelíbí. Píšeš tak nádherně, že se to nedá vyjádřit slovy. Jsi talent a těším se na to, až budu mít tu čest přečíst si tvoje další povídky. Ty na to máš BellaTS! Kéž bych byla z části stejně tak dobrá, jak ty! Jinak nemáš vůbec za co děkovat. O náš blog jsem se velmi ráda starala. :)

2 twilight-lamia-luna SB♥ twilight-lamia-luna SB♥ | Web | 7. září 2010 v 6:59 | Reagovat

nadhera , mylsela jsem si ze to snad napsala Stephanie ,hlavne pokracuj 4 dilem , jsem nemocna a uz skoro nemam co cist =0)

3 IvanČica IvanČica | E-mail | 4. června 2014 v 16:08 | Reagovat

Je to moc krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama